Jiřík Kvita a jeho zážitkový deníček z cesty za moře

 

26. června 2002
Zážitky z 1. dne (cesta a přílet:-)



Dalsi fotogalerie...


Na Ruzyni:
Po odbavení zavazadla (fronta pro Business class byla o poznání kratší:-) jsem prošel pasovou kontrolou, pak ještě detekčním rámem, a po pohyblivých chodnících jsem se dostal ke svému terminálu (gate B6). Byla tam skupinka nějakých Čechů, co velice často cestují pracovně přes nějakou cestovku. Byli snad úplně všude, letadlo pro ně byla naprosto běžná věc. Ne tak pro mne, už samotný vstup na palubu byl zajímavý.

Letadlo z Prahy do Milána bylo celkem maličké, šlo o B737-500 pro 108 pasažérů o rozměrech asi 30m (délka i rozpětí), max. rychlost 790km/h, cestovní výška 10,7km, venku bylo -54 stupňů Celsia...  

Uvnitř byly dvě řady sedadel po třech místech, seděl jsem v uličce. Letadlo se otočilo, popojelo na ranvej, a pak bylo pěkně cítit zrychlení do zad. To se zaply motory. A najednou vše přestalo drncat, zvedla se příď a tlačilo nás to i dolů do sedadel (začalo stoupání). Z Prahy jsem toho moc neviděl, neb se letělo na opačnou stranu, provedly se asi dvě zatáčky a zamířilo se na jih. Po chvíli jsem viděl spoustu rybníků a stužku nějaké řeky - zřejmě Jižní Čechy. Na hranice je to cca 200km, což jsme museli překonat za 15min! Alpy se objevily strašně rychle, vůbec jsem netušil, že už jsme tak daleko. Viděli jsme krásné zasněžené vrcholky, pás mraků, temně modrou oblohu...ale u okýnka jsem bohužel neseděl:-(

Po bezpečnostních pokynech a instruktáži jsme dostali studenou snídani, vyfotil jsem si okénko... Kytaru mi bez problémů dali do skříně pro zavazadla lidí z první třídy:-) Celé letadlo bylo nekuřácké, což se mi líbilo.
V Miláně bylo vše v pohodě, velice dobré ukazatele mne dovedly na další odbavení. V hale sedělo mnohem více lidí a národností, letiště i letadla byly také mnohem větší,viděl jsme černochy, ortodoxní židy...a už i nějaké Američany. Odlet měl být v 10:15, což bylo změněno na 10:45, pak na 12:45 (to už jsem baštil sladkosti, které jsem měl s sebou)...tak jsme si četl SMS, něco si zapisoval, fotil. Pak naskočil čas odletu 23:00 a nakonec 21:00. Začala stávka (12:00-14:00), a možná šlo i o nějakou technickou závadu. Lidem se to moc nelíbilo, Američanům zvláště, ale žádný jiný let do US až do večera volný nebyl...v dané situaci jsme se začali s lidmi více bavit, a tak jsem se dověděl, že do Chicaga z Prahy letí ještě jedna Češka (studentka zemědělky), přivedla mě k ní jedna Američanka. První třída dostala lístky na oběd, nakonec i všichni ostatní, a tak jsem si dal s jedním potrhlým klukem kuře a těstoviny (a nebylo to špatné:-) a trochu vína:-) Byla tam také skupinka Poláků, co se náhodou dala dohromady (nevěděli o sobě). Lidé se šli dívat na zápas Senegal-Brazílie (hluk, jásání). Půjčil jsem dvěma holkám z Polska telefon, aby napsaly lidem, co je měli čekat na letišti, zprávy...

Pak pro nás společnost Alitalia zorganizovala prohlídku Milána, naložili nás do dvou busů (pouze zájemce) a vyvezli do města, kde jsme dostali rozchod, což nám oznámil jeden Američan, neb řidič neuměl anglicky. Jaksi se předpokládalo, že ostatní umí... Což nebyla pravda, neb pak se nás nějaká paní divnou řečí zřejmě ptala, kdy máme být zpět u busu. Pak se pomocí rukou a nohou ujasnilo, že jde o ženu z Rumunska, která neuměla ani slovo cizí řečí...tak jsme ji vzali na prohlídku, ať se neztratí (dostali jsme mapy). Prohlédli jsme si hrad, muzeum, pak jsme zamířili do centra k nádherné gotické katedrále ("když ono to vypadá jako to na to obilí..."), po ulici Via Dante. Na náměstí prodavači nabízeli zrní, na které se na člověka vrhlo hejno holubů a kamarád si vás pak mohl vyfotit. Mne to moc vtipné nepřipadlo, zvláště, když mi prodavač zrní vrazil do rukou násilím a ptáci mi začali sedat na holé předloktí.

Bylo horko, ale město bylo zajímavé. Sledoval jsem lidi, oranžové tramvaje, kola jezdila po chodnících, auta po přechodech... Letiště bylo tak 40km daleko od centra, a tak jsme v 18:30 jeli zase zpátky (byli jsme ve městě asi 2.5h). Rumunka se držela a vše bylo OK, vypadala vyčerpaně, tak jsem jí dal napít české vody:-)

 


Vzali jsme si někde nějaké noviny, kde byl článek o nějaké poruše na raketoplánu, ale moc jsme té italštině nerozuměli. Tak jsme zastavili jednoho mladého kluka, který pak chudák musel hledat pro něj dost neobvyklou slovní zásobu. Jedna Polka si myslela, že studuji astrologii, pak správné tipla Fyziku...sama dělá ekonomii:-)


Na letišti jsme pak jste dostali večeři, když jsme si uvědomil, že paní z Rumunska žádnému hlášení nemohla rozumět a o možnosti dostat jídlo neví (já jsem se o tom také dověděl zprostředkovaně). Rukama nohama jsem se jí začal pokoušet vysvětlit, že dostane jídlo "gratis", a u přepážky Alitalie jsem získal potřebný kupón. Pak jsem z ní (nevím jak) dostal, že vyhrála v loterii a jede na výlet, a pak zase zpět, takže emigrovat nehodlala:-)


Ve 21:15 jsme mohli začít nastupovat do letadla, což v řadách čekající vyvolalo potlesk...Sedadla uvnitř byla umístěna takto:
## #### ###. Seděl jsem druhý od okna na třísedačce. Místa bylo asi jako v autobuse, horní skříňku na zavazadla obsadili Poláci, tak jsem měl batoh pod nohama celých asi 9h letu...ale snažil jsme se cvičit a sem tam se i projít. Záchody nebyly nerez ale obyčejné:-) Když se kola odlepila od země, rozloučil jsem se v duchu s Evropou...těsně před odletem jsem napsal Mirovi, že už vyrážíme (o zpoždění jsme jej už předtím zpravil).
Po úspěšném startu jsme zatleskali kapitánovi (bylo to pěkné).
Podávala se večeře (fish or turkey = krocan, žádný Turek:-), zase jsme viděli Alpy v červáncích (slunce zapadlo, ale protože jsme letěli za ním, byla obloha rudá tak 2/3 letu).


Letadlo: MC Donnel Douglas MD, délka 61.4m, rozpětí 57.1, sedadel 204-283, max výška letu 11.6km (letěli jsme v 9-10km), rychlost až 900km/h. Ve 21:51 jsme začali rolovat rychlostí 20-30km/h, těsně po vzletu jsme měli rychlost 366km/h (údaje byly promítány na plátno, informace zřejmě pocházely z GPS, zároveň se ukazovala mapa s polohou letadla). V 1226m jsme měli rychlost 430 km/h a uletěno 12km:-) atd... celková délka letu činila 7267km.
V letadle chyběla 13. řada sedadel, jako v hotelech, kde není 13. poschodí, neb by tam nikdo nechtěl bydlet...a pak že člověk je racionálně myslící tvor...


Zamířili jsme na Ženevu, přeletěli jezero, pak kolem Dijonu (Italové psali jako Digione, místo Hamburg zase Amburgo:-). Letěli jsme nad noční Versailles (jak se to píše?:-) a Paříží. Viděl jsem Eiffelovku! (pravda, z 10km výšky vypadala jako malý jehlánek, ale viděl:-) Světla byla krásně rozeseta, nepravidelně (velký rozdíl oproti budoucím světlům Chicaga!). Krásné byly též alpské vesničky u úpatí velkých hor. Pokračovali jsme nad Anglií, kolem Islandu, pak oceán a nad Labrador, kde jsme se už měli připoutat. Klesat jsme začali ještě před Velkými jezery. Cestou se pouštěl film a rozdali nám sluchátka na poslech zvuku či hudby. Dále jsme dostali formuláře Immigration office of the USA, kde jsem napsal, že nevezu žádné ovoce, více než $10000, nic k proclení...a pak jsme si uvědomili, že s těmi papíry asi bude mít obrovský problém ta Rumunka...a tak zatímco letadlo zpomalovalo (za slušného houpání) z 900 na 300, ukazovali jsme jí, kam co napsat. Něco z jejího pasu opsali sami (byla ročník 57), a rozhodli, že s ní že musíme jít i přes celní kontrolu. To byl trochu problém, neb neznala adresu, kde bude v Ch. pobývat. Jen ji měl někdo čekat (a o zpoždění se musel dozvědět až na místě...). Jakkoli jsou prý úředníci v první linii hloupí, jeden byl fajn, uměl francouzsky (to jsme na ní zkoušeli taky, je sice podobná rumunštině, ale pak jsme na ni většinou mluvili český či anglicky a význam se předváděl kontextem, posunky, výrazem...), a pochopil, že jede za příbuznými. Bojovali jsme za ni, ať ji pustí, hloupě jsme se zmínili o loterii, ale pak konečně řekli, že ji pustí. Bohužel jen na měsíc, i když měla zpáteční letenku až na září...ale aspoň něco. Vzali jsme si své kufry, a vyšli z brány (kšiltovku jsem měl poněkud slisovanou, neb jsme ji poslal se zavazadlem, ale napsal jsem Mirovi, že ji budu mít:-), Miro mne se svou partnerkou Andreou (oba jsou Slováci:-) rychle uviděli a přivítali jsme se. Ještě jsem šel za naší paní, ta našla svého příbuzného a svou radost doopravdy neskrývala (taky si toho prožila...). Příbuzní naštěstí uměli anglicky, tak jsem jim vysvětlil situaci, paní nám vrazila polibky na tváře, poděkovala, a s Mirem jsme šli na parkoviště, odkud jsme vyrazili do Fermilabu. Vůbec jsem si nepřipadal a nepřipadám jako v jiné zemí, v Americe, prostě je tu pevná půda pod nohama, obloha, světla, lidé...jen o pár tisíc kilometrů od domova se sedmihodinovým posunem...ale žádný zvláštní pocit to není. Jen se sem musí letět, ale to taky uteče:-)
Na letišti byly po chodbách obrazy, jede dokonce od nějakého českého umělce! (moderna)

Ubytoval jsem se ve svém pokoji, Miro šel spát. Předtím mne jen posadil k notebooku a já psal maily. Ještě jsem si vyčistil zoubky a šel spáát! Úředník na pasové kontrole se mne po příletu ptal, co budu dělat (potřeboval vědět, zda mám nárok na vízum B1/B2 = služební/turistické). Tak jsem se mu to pokusil popsat...byl spokojený a ještě se mne zeptal, kdy jsme ten kvark objevili. A mohl jsem jít:-)



27. června 2002
...a zážitky z druhého dne...:-)



Za dnešek mám strašně moc postřehů, a další dny to asi lepší nebude, tak snad to nějak stihnu tlumočit.
(Šel jsem spát asi ve 3 ráno místního času a vstával v 8, ani mne nebudil budík:-)
Ráno jsem se osprchoval v domečku, pak vstal Miro a šli jsme do obchodu. Tam jsem potkal zajímavou profesi: žena balí nákup do igelitových tašek...to je ta americká přezaměstnanost, ale asi to funguje.
Jogurty jsou zde prý většinou bez bakterií, takže nechutnají nic moc. Zubaři jsou tak drazí, že se Mirovi vyplatí jet k němu na Slovensko. Léky jsou 4x dražší než v Evropě, důchodci je nakupují v Kanadě...
Zdravotní péče prý nic moc, lékaři mají nižší úroveň vzdělání než u nás. Ale jsou tu samozřejmě i velmi dobří odborníci. Dělí se zase na všeobecné a specialisty.
Bavili jsme se o všeobecném přehledu Američanů (zeměpis: Amerika, pak Anglie, na severu bydlí Santa Claus a kolem jsou země, kde people eat each other...). Zemi ovládají média, a když tato přináší v hlavních zprávách, kterak policie zachraňuje pejska na jezeře (trochu to připomíná Novu a její infantilní reportáže o slepičce jak snesla velké vajíčko, úrodě jahod apod.) a o zahraničí neřeknou skoro vůbec nic (!), není se co divit... Posnídali jsme doughnut (jsou prý na to strašně pyšní a myslí si, že jde o US vynález...) a uvařil jsem si přivezený Roiboos. Pak Miro zavolal doktoru Yamadovi, který mě měl mít na starost. Vyjeli jsme za ním a potkávali jsme docela veliká auta, prý to ale ještě vůbec nic nebylo...
Klima je teplé, ale naštěstí právě foukal vítr a je prý docela hezky. Přesto lítají po obloze mraky a často se prý počasí mění.
Jsou zde naštěstí stezky pro kola a všichni jsou zatím ochotni mne vozit (nemám řidičák...a to v některých městech ani nejsou chodníky!) Celý pozemek vlastní Fermilab. Kolem je tráva, stromy a jezírka (chladí transformátory), viděl jsem volavku, otakárka, vážky...Je zde stádo koní (opodál stál žlutý školní autobus a děti si prohlížely dobytek)...
Hlavní budova se jmenuje High Rise, má 15 pater, celým volným prostředkem visí Foucaltovo kyvadlo, dole je jídelna, všude kanceláře, knihovna... Vyrazili jsme s Yamadou vyřídit ID pro vstup, musel jsme si přečíst plno papírů o Computer policy a shlédnout 25 min dlouhé instruktážní video o bezpečnosti. Cestou kolem Kosmology division jsem viděl nějaké pány, jak si kreslili na tabuli vzorečky (nějaké operátory pole) a klidně diskutovali. Bylo to zajímavé nahlédnutí do jejich života:-)
Pak jsem byl pozván na oběd. Dal jsem si nějaký zeleninový salát s oříšky a s olivami a nějakou směs v salátu, to celé slisované a zapečené. Jinak většina lidí si dala nějaký sendvič/housku s něčím a hranolky, zeleninu... Jako talířek často sloužila polystyrénová miska, odpad se NETŘÍDÍ, ani doma, maximálně v kanceláří papír...je to hrůza.
Vyfotili si mne a mám kartičku. Pak byly trochu zmatky se získáním účtu. Venku je teplo, všechny budovy klimatizované, auta taky, ale když do nich člověk sedne, jsou úplně vypečené, a tak se mi z těch teplotních rozdílů dělalo zle. Ale už je to fajn. Teď jsem zase unavený, druhý den prý bývá z hlediska změny časového pásma nejhorší. No uvidíme.
Pak jsme zašli do kanceláře české skupiny (všechno jsou to maximálně jednopatrové domky, uvnitř přepážkami oddělený prostor, Yamada mne neustále někomu představoval...). Tam jsem poznal Slováky Mariána Zadražila, Miro Kopala ("můj" Miro, u kterého bydlím se jmenuje Šiket)...dostal jsem hesla, "kalkulačku" na generování kódu pro komunikaci (pokud bych se logoval do Fermilabu z jiné domény, dostanu číslo, to musím prohnat nějakým algoritmem, vrátím výsledek a jede to)...Několikrát jsme se přesouvali do HR, zpět do D0 Assambly Bld. (D0 je název detektoru, na kterém se podílí pražská skupina)...a tak pořád dokola. Dostal jsme manuál k nějakým programům (to jsem zvědavý, jak se stihnu s nimi naučit pracovat...) a CD s přednáškou (chlapci ve skladu-výdejně byli takoví typičtí starší chlapi s US vlajkou nalepenou na počítači, co si falešné zpívali rockenrolové písničky z rádia a hlasitě se smáli, no prostě jako nějací pumpaři z amerického filmu...)
Je zde také nějaké centrum vědy pro návštěvníky a děti, tak se asi půjdu někdy poučit. Jinak za těch 5 týdnů se toho prý moc stihnout nedá, tak jsem zvědavý. Prý jsem mladý, tak to rychle zvládnu...no nevím nevím:-) Marián (dělá experiment) mne pak zavedl do kontrolní místnosti D0 (první fotky kromě Milána,tam padl celý film:-). Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí a bavilo mě to (škoda, že až teď, když z toho mám zkoušku, na kterou mě to moc nebavilo...). No, a teď jsem zase v našem office...právě volal Miro, jde na golf, já tu ještě chvíli budu a Marián mne odveze.
A tož tak tady bláznivě žijeme!!!
              Mějte se pěkně a Ahoj!
                                                        Jiřík

PS: Jinak je pravda, že Američané zřejmě neví, že ČR a SR se rozdělily, na druhou stranu já také nevím z hlavy hlavní město Utahu či jak tomu bylo s Timorem...a všichni rozhodně hloupí nejsou:-)



28. června 2002
 


Ve Fermilabu se velmi dbá na bezpečnost. V domečku, kde bydlíme, je na nástěnce vyvěšen lístek s popisem různých zvuků varovných sirén a příslušným druhem ohrožení s ním spojeným. Nejde ale pouze o požár, ale například i o "National emergency" či "Tornádo warning". Všude jsou cedule ukazující směr k "Tornádo shelter", tedy k přístřešku. Pro našince poněkud nezvyklé, co říkáte? :-)


Také je zde několik vynálezů, které do Evropy zřejmě ještě nedorazily. Tak například: zapnete-li plyn, hořák se sám zapálí. Praktické, řeknete si, jenže on sem tam po čase zhasne...a když Miro přijel domů na Slovensko, zapálil plyn, a odešel, jak byl zvyklý tady...
V některých autech je zase automatický bezpečnostní pás. Otevřete dveře, sednete si, a pás se před vás sám posune:-)

 
Kolem laborky je pěkná příroda. Dnes jsem viděl místní stádečko buvolů (v ohradě), pan Yamada říkal, že když je jich moc, tak se sem tam uspořádá nějaké to barbecue...

Areál je vlastně prérií (i když nevím, nákolí původní a nakolik zrekultivovanou...), rostou zde menší stromy, nějaké oranžové lilie, jetel, tráva, všude jsou jezírka, v nichž volavky nehnutě stojí a čekají na ryby, před autem často přelétávají hejna ptáků, sem tam lze prý zahlédnout kojota a skunků je zde prý nespočetně. Také zde pobíhají srnky, a protože v laboratoři jsou zcela zakázány střelné zbraně, celkem se jim tu daří. Ale aby to pro ně nebyl úplný ráj, čas od času jsou povoláni lukostřelci a vrátí jejich stav zase o trochu zpátky:-)


Co mě překvapilo oproti CERNu bylo, že všichni nosili viditelně na šňůrce kolem krku pověšenou Identity Card. Vypadají jako děti, které tak nosí penízky na pití a stravenky:-) Myslel jsem, že jsou všichni tak hrdí, že jsou členy Fermilabu, ale ukázalo se, že to ještě donedávna bylo (z bezpečnostních důvodů nařízeno (ale asi se za to přímo nestřílelo:-)
Do Chicaga bych měl jet snad zítra. Vyrazíme na kolech a kolečkových bruslích, pak by snad měl být nějaký piknik. Jde o partu Slováků, kteří tu pracují, plus jejich druhové:-) Jsou moc fajn.

Včera odpoledne se mi chtělo strašně spát, do postele jsme šel v 11 a sám jsem se dnes probudil v 6...snad se to brzo zlepší:-) Četl jsem si nějaký manuál, a když bylo 8, chtělo se mi zase spát (a byl jsem na odchodu!) Prý na tom nejsem tak špatně, lidé se po příletu z Evropy třeba budí ve 3 ráno a už nemůžou spát...

Dnes jsme obědvali opět s Ryujim (Dr.Yamada) a jedním klukem (Američan), co dělá počítače. Dál jsem si nějakou rýži s dary moře, a Yamada se mne zeptal, jestli u nás jíme rýži:-) Ale jinak věděl, že hraničíme s Polskem a Německem! Bavili jsme se o r. 1989, o armádní službě... Tady je profesionální armáda, člověk se většinou upisuje na 3 roky, a získá celkem slušný plat $20000 za rok. Do Afghánistánu apod. však posílají zkušenější hochy:-) Vzhledem k současné situaci prý ale uvažují o znovuzavedení povinné vojenské služby!
Dnes jsem měl v práci s něčím problém, a tak jsme napsal jednomu klukovi do Prahy. On mi vzápětí zavolal a v družné debatě jsme se učili něco na počítači, celkem tak 3/4h:-) Ale asi to byl levnější internetcall, a stejně to platil asi fyzikální ústav:-)


Ještě k letadlu: Vedle mne seděla nějaká holka, co studuje ještě High school (střední školu), a kreslila si nějaké plánky zahrady pro tatínka (sem tam mi podala krabičku s pastelkami a poručila: "Choose a color!" :-) V Evropě asi byla na pár týdnů na dovolené.
Možná to znáte: dvojité dveře, a vy až na čtvrtý pokus objevíte, které křídlo se otevírá a na kterou stranu... Mně kolikrát ani nepomohou nápisy "Sem" - mnohokrát jsme si jej přečetl, jak prosvítá z druhé strany skla, a neuvědomil si, že tam, kde stojím, je to naopak. V angličtině je to ještě horší, neb jde o podobná slůvka Push a Pull. Přestože vím, co znamenají, občas si je stejně popletu. Geniálně to však vyřešili v Itálii, kde na kabince na záchodcích na letišti bylo u kliky napsáno nevinné "Pull or push"... No není to geniální země??

Klimatizace je zde doopravdy všude, a když je venku horko, musejí mít Američané uvnitř zimu. Tak nevím, jak se mám oblékat. V autě se peču stejně, a když už začne klimatizace fungovat, jsme u cíle (jenom přejíždíme mezi různými místy v rámci laborky, což jsou maximálně 4km vzdálenosti). V Kalifornii (já jsem v Illinois:-), když je léto, běží klimatizace na takové obrátky, že elektřiny skoro nezbývá na nic jiného. Pravdou také je, že s ní nikdo nešetří, klidně nechají svítit celou noc nebo když jedou na nákup...
Polystyrénové kelímky na čaj u oběda mají hned několik nevýhod (kromě neekologičnosti): dobře izolují, a tak vám čaj nezchladne, když potřebujete, a ani si o něj nezahřejete ruce:-)
Amerika je prý v lecčems podobná Rusku...

…pokračování:

Právě jsem vyšel před náš nízký domeček, kde sídlí česká skupina, neb jsem byl už úplně hotový a potřeboval nějakou změnu. Vzal jsme si s sebou foťák, a nelitoval! Všude poletovala spousta vážek (anebo šídel?:-), modré, bezbarvé...tak jsem hned vyšrouboval objektiv, obrátil ho a fotil s dvojnásobným zoomem (dá-li se o něčem takovém u Zenitu vůbec hovořit:-), taky rákos (kolem teče nějaký potůček, ale umělý, asi regulační), jetel... Viděl jsme dokonce nějakou světlezelenou kudlanku, ale utekla mi. Taky tu poletuje nějaký čtyřkřídlý hmyz na způsob vosiček, co kladou vajíčka do housenek. Ale moc dlouho neposeděly:-)
Tak jsem si krásně odpočinul a byl zase ve svém živlu (vypráskal jsme tak 15 fotek:-), že já se spletl v oboru?! Teď zpátky na fyziku (no, spíš počítače...) /a když mě to nebude bavit, půjdu si pokecat s vážkami:-)/


Abych ještě trochu ujasnil: Jde o laboratoř Fermilab, což je zkrátka Fermi National Accelerator Laboratory, která je asi 40km na západ od Chicaga v místě zvaném Batavia, Illinois. Je zde kruhový urychlovač Tevatron o obvodu 6km, kde se srážíí protony s antiprotony a byl zde například objeven poslední kvark scházející do předpokládaného obrazu stavby mikrosvěta.
Na urychlovači jsou dva velké detektory, CDF (Central Detector Facility) a D0 (vyslovováno jako [di: zi:rou] :-). Členem druhého je i pražská skupina.
Pro lepší představu můžete navštívit virtuální prohlídku místa (pěkné fotečky, i letecký přehled území:-) http://www.fnal.gov/pub/about/tour/index.html



Saturday, June 29th 2002


Ahojte, mi milí!
V sobotu jsem se na mail nedostal, a tak píšu až v neděli.
Na sobotu byl naplánován výlet do Chicaga. Naložili jsme do auta jídlo na piknik (já včera na nákupu přispěl koupí nektarinek:-), Miro a Andrea in-line brusle, pro mne jsme do kufru narvali místní bicykel (museli jsme mu odšroubovat přední kolo), a vyrazili jsme pro česko-slovenskou rodinku bydlící kousek u Napervile, které leží po cestě do Chicaga (mimochodem podle britského standartu by se mělo číst 'c' s háčkem, ale Američané vyslovují 's' s háčkem). Šlo o Martinu a Juraje s malou dcerkou Esterkou (jsou jí asi 3 roky).

Bydlí v domku u jakéhosi umělého jezírka, kolem kterého jsou vystaveny baráčky. Prý jde o obvyklý způsob budování menších sídlišť. A není špatný, jednak je to hezké (voda, květiny, fontánka), a přináší také čerstvý vzduch (a zřejmě i komáry:-). Juraj vystudoval informatiku na MFF a pracuje dočasně v jedné firmě v Chicagu. Mimochodem, Andrea vystudovala Zdavotnickou pedagogiku. Neznáte? Ani nemůžete, takový obor ještě v Čechách není, i když se plánuje pro Olomouc:-)

Potkávali jsme místy doopravdy velmi velká auta - inu, velká země, velcí lidé, levný benzín, velké nákupy. A odtud pramenící pocit moci za volantem. Silnice nejsou nic moc kvůli velkým teplotním rozdílům v zimě a v létě. Cestou jsme ještě nabrali benzín (jeho ceny prý často kolísají až ze dne na den, a blíže k městu byl o 30 centů dražší), a pak už jsme uháněli jako ostatní auta rychlosti větší než povolený limit 65mil/hrs (cca 104km/h) po síti dálnic, placených silnic ("toll way") k městu. Aut přibývalo, ale protože bylo jen něco po deváté, nebylo to tak zlé. Po chvíli už se nám objevila silueta mrakodrapu, a zamířili jsme do města k Lincoln Parku. Chvíli jsme hledali neplacené místo k zaparkování, pak jsme vybalili jízdní prostředky, já se namazal krémem, a vyrazili jsme. Martina s Esterkou na sedačce kola, Juraj, Miro a Andrea na korčulách a já na kole. Fascinovaly mne věžáky, některé z nich obytné (45 poschodí apod.), lidé...zvláště Afričan Americans; jsou úžasné fotogeničtí, neb k jejich pleti se hodí každá barva a krásně na nich vynikne. Potkali jsme ale i nějaké bezdomovce tlačící naložený vozík ze supermarketu či mající své věci na kole. Když jsme si tak fotil jednu robusnější černošku v nádherných paletových šatech u modrého auta, všimla si mne a začala křičet na celé své příbuzenstvo něco ve smyslu: "Hey, look at it! Hi’s taking a picture of ME with his camera!". Pak jsme se přehoupli přes drobný kopeček - a zatajil se mi dech, neb se mi naskytl pohled na azurovou hladinu Lake of Michigan, na které se blýskaly vlnky, v dáli se pohupovaly lodě, a všude na břehu bylo mraveniště lidí, kteří se zde procházeli, běhali, bruslili, jezdili na kole, v pronajatých šlapacích drožkách, jiní se koupali v jezeře, či se jen tak opalovali, důchodci, mladí, děti, všechny možné barvy pleti (viděl jsem Indy, asiaty, černochy, bledé Američany...).
Zde možno podotknouti, že oblíbeným sportem Američanů je CHůZE. Nutno při tom rázně máchat rukama jako při aerobiku, nejlépe s walkmanem v uších, a sem tam si odpočnout. Běhat je přece tak únavné! I když na ostrém sluníčku u jezera...ale bylo tam nádherně!

Američané jsou také velmi stydliví, resp. není zde zvykem nosit příliš odhalující oblečení. Vadí to hlavně Jihoameričanům zde bydlícím (u nich se zase o nějaké prudérnosti příliš hovořiti nedá...). Jedné Argentinčance prý matka po příjezdu domů řekla, že byla v USA příliš dlouho, neboť si přivezla troje dlouhé šaty...

Ale zpět k výletu: vpravo se rozkládalo nádherné panorama mrakodrapů, vlevo jezero, a my zamířili na jih podél jeho břehu. Kolem se rozkládaly parky, naše cesta začínala u ZOO, pokračovali jsme k nějakému muzeu a akváriu (rád bych se tam ještě někdy podíval...). Často jsem se zastavoval a fotil, stále se svým Zenitem v zeleném batůžku na zádech. Pobřeží se stáčelo ve dva široké zálivy, které jsme oba objeli. Viděl jsme i plavčíky s oranžovými plováky, lidí plavající podél břehu kraulem, probral jsme si prsty zdejší písek, nasával atmosféru města...

Stejně jako já se Miro nerad fotí, a tak se fotíme navzájem. On mne stihl zachytit smějícího se na kole, na kterém jsme vyváděl dynamické obloučky na krásném rovném a širokém plácku, a já zase jeho, jak jede s Andreou ruku v ruce na bruslích. Sám občas fotil nás, a přitom jel na bruslích pozadu... Na konci naší poutě, u planetária, byl výhled na Skyline asi nejkrásnější. Jednoznačně dominovala Sears Tower, nejvyšší budova v USA a druhá na světě. Však je Chicago druhé největší město v USA...

Po společném foto jsme se vydali zase zpět (všichni už měli hlad, ale bylo to asi 10km nazpátek do Lincoln parku...). Naštěstí byly všude fontánky s pitnou vodou. Esterku jsem na jedné zastávce bavil svými obličeji (a že jich zvládám dost...), a cesta ubíhala rychle. Dvakrát jsme vyměňoval film ve foťáku. Při jedné zastávce už v parku Miro zpozoroval neobvyklou věc: dívka jedoucí na bruslích na sobě měla jen červené plavky! Protože jsme byli na lavičkách v loubí vedle cesty, měl jsem dost času se na záběr připravit:-) Pod lavičkou jsme tam našel na zemi jeden cent.

Piknikovali jsme vedle ZOO pod morušovým stromem, který má plody podobné menším ostružinám (tvarem i barvou), což se odrazilo i ve skvrnách na mých ponožkách, když jsem se zul. Esterce to ale nevadilo vůbec:-) Baštili jsme meloun a pomazánku, kterou připravila Martina, k tomu nějakou tu veku (normální chléb je také těžké sehnat).
Odskočit jsem si šel do ZOO, kam je o víkendu vstup zdarma. Najít WC už ale byl problém větší. Zhlédl jsem plameňáky, šelmy a toaletu nakonec našel v pavilónu lvů. Byl jsme fascinován jednou černošskou rodinkou, byli krásně tmaví, a každý lízal zmrzlinu jinak fosforové barvy...V ZOO se dětičky mohly projet na lodičkách vypadajících jako naše kolotočové labutě.

Chvíli jsme ještě relaxovali na dece, a pak se vydali k autům, vše naložili a vyrazili zpět. Na večer bylo plánováno koupání v bazéně ve Fermilabu (kdo neměl permanentku, platil jenom asi $3,00:-). Koupel přišla vhod, víc než měsíc jsme neplaval. Pánská část výpravy uspořádala pro dámy soutěž ve skocích (do dálky, do výšky, na krásu) a v plavbě pod vodou:-) Byl jsem ale tak utahaný, že možnosti jít na aerobik jsem už nevyužil:-) V baráčku se koukalo na Jamese Bonda. Já si okolo osmé večer lehl do postýlky, a když jsme se vzbudil, bylo už po půlnoci. A tak jsme ve spánku pokračoval až do rána!

Jinak v televizi stále běží Přátelé, a je zde stejné pořadí seriálů po celý rok...
Taky jsme zkusili péct čokoládu v mikrovlnce, vytáhli jsme otáčející se zařízení, a zjistili, že změklá místa jsou od sebe asi 7cm, z čehož nám vyšla frekvence vln asi 4.3GHz:-)

Chicago leží ve státě Illinois, což je řádně napsáno na každé poznávací značce auta, k tomu je ještě uvedeno "Illinois - The Land of Lincoln", případně doplněno menším portrétem. Každá země zde má něco, čím se může pochlubit...
Další zážitky (práce v neděli, volejbal...) z neděle až zase zítra!


š Jiřík z krajiny za velkou louží:-))                      

 


Fermilab, June 30th 2002


Právě sedím v officu, na serveru artax, kde si vybírám poštu už dávno začal červenec, kdežto zde je teprve 22:22.
Večer na baráčku se Miro s Andreou rádi podívají na Přátele, ale televizi naštěstí nežerou nijak výrazně. Někdy se pouští hudba, a je-li příležitost, Miro rád připraví nějaký drink - je tu už 2.5 roku, tak si už nějaký ten koníček nejít musel:-) Mimoto ale rád fotí svým Nikonem, pozoruje meteority aj iné objekty, hraje volejbal, zaplave si v bazénku, jezdí na bruslích a začíná se učit golf. Docela pěkně jsme si popovídali, jdou mi oba do noty, tak doufám, že i já trochu zase jim:-)

V obchodě jsem se zajímal o potraviny, na které jsme zvyklý z kolejí - zeleninka, a inspiroval tak své hostitele, kteří si mraženou zeleninu na pánvi už dlouho nedělali.
Do pondělka jsme měl projít nějaké výukové CD, ale stihl jsem pouze Day1 z celkem 3. Ale aspoň něco. Taky jsem stihl napsat a poslat nějaké ty zážitky:-)

Dlužno říci, že je neděle, a obvykle se zde nepracuje. Jak kdo... Dopoledne (vstal jsme asi v 8, už se to se mnou začíná lepšit!) jsem si trošku uklízel, četl si manuály a udělal si Roiboos. Pak jsme šli nakoupit (pořídil jsem si sýr Chedar, 3xzeleninu a parky, 2xchleba, cibuli to vše za cca 6), uvařili si oběd, a pak mne Miro zavezl do kanceláře. Sám šel pak do své (je součástí "konkurenčního" experimentu CDF). Miro ráno sledoval finálový zápas Brazílie-Německo (2:0), který zde začínal něco po 6 ráno. Díval se na něj u jednoho Němce, a Andrea poznala výsledek podle toho, že Miro přišel ničím neposilněn, takže mu Němec zřejmě nic nenalil:-)

Pak jsme se věnoval programu Root, pouštěl si video z přednášky o něm a zkoušel si příklady. Něco po páté mne vyzvedl Miro Kopal, v domečku jsme se převlékli a vyrazili na volejbal - proti včerejším známým z výletu.

 Hráli docela slušně, a tak jsme ze 4 setů, kdy jsme se střídali na slunné a stinné straně plážového hřiště, nevyhráli ani jediný. Ale bývalo to velmi těsné! To, že jsem dlouho nehrál, kvalitě hry příliš neprospělo, ale radost ze hry nezkazilo! A nebyla to legrace, bylo tak 30 stupňů a za chvíli jsme byli všichni od písku (chodidla se potila méně než lýtka, která byla proto tmavší, a tak jsme vypadali jako nějaké exempláře s pigmentovou chorobou...).

Bazén už nám pak zavřeli, a tak jsme se osprchovali v domečku, dali si večeři (já dojedl svůj oběd) a zbytek pomazánky od včerejška. Já dal do placu svou Nutelu, přičemž jsem si vzpomněl na jistý vtip, který, ač nebyl slušný, měl úspěch:-)
Už mám nafocené 4 filmy (včetně toho z Milána)...

Jinak včera jsme v parku ještě viděli nějakou zahradní slavnost pro děti. Dospělí pro ně uspořádali jednu hezkou soutěž: dítěti se zavázaly oči, a ono se pak poslepu pokoušelo sejmout baseballovou pálkou krásnou nazdobenou polystyrenovou rybičku visící z větve...prý docela obvyklá hra (nenásilná...)
A co se týče běhajících lidí, šlo často potkat i velice sportovně vypadající typy:-)
Ve státě Illinois je ročně asi 300 Tornád, ve zdejší oblasti bylo naposledy před asi 10 lety, kdy ovšem zdemolovalo základní školu (všichni nestihli utéct...), a tak se od té doby různé Tornádo shelters berou velmi vážně.
Klimatizace je téměř v každém domě, v praxi to někdy vypadá tak, že sedíte za stolem a na nohy vám začne foukat studený vzduch...brrr! V létě je zde parno, v zimně běžně -20 a napadlo až 180cm sněhu. Inu kontinentální klima (ani jezero nestačí teplotní rozdíly vyrovnávat). Taiwanci prý chodí "zababušení" už od Októbra:-) A protože ani jídlo pro ně není nic moc, rádi posílají do Fermilabu někoho jiného (například Mira; proč ne, ekonomiku na to mají...)
Amerika je celá založena na spotřebě, většina domácností žije na dluh a s ničím se zde nešetří - igelitové tašky, papír - to vše jde do jednoho koše. Marnost nad marnost.

Večer měl někdo cestu do officu, tak jsem se svezl, psal maily. Pak jsem se zde rozhodl zůstat s tím, že pro mne pak přijedou. Dokončil jsme Day1 instruktáže a zase jsme psal dnešní postřehy:-)
A tož tak tady žijeme...v Americe, in the Land where Democracy had been invented, jak se podařilo hrdě prohlásit jedné US studentce na nějaké letní škole...:-)

qitek       

                   

Další zážitky ...>>>